Straka
Jak jsem potkala straku?
To je vážně příběh, kdo neviděl snad ani neuvěří……. Ale máme svědky, byli u toho Evička s Míšou a Lolynkou a samozřejmě Já, David a Dino a Bessinka. Ale jak to začalo……bylo, nebylo, za devatero řekami… ehm, tak jinak….
Jeli jsme z výstavy z Nitry a první zastávku jsme si naplánovali na hranicích. Když se pejsánci dosti proběhli, chystáme se nasednout do aut a vyrazit k domovu. No, a v tu chvíli se to stalo, na Míšově autě přistála straka (nebo to byl Straka?). Což, to by ještě nebylo nic tak divného, ale když přišel Míša blíž a chtěl straku vyplašit, protože se bál o klíče, které měl položené na autě, ještě tak aby mu je sebrala…..radši nepomyslet. Ale straka nic, marně Míša zkoušel výhružky i prosby, ke slovu přišla i verbální komunikace, í výhružné mlácení dveřmi od vozu, straka po něm jen občas hodila okem a dál se věnovala prohlídce střechy fabie. Když si už asi řekla, že nic nového nevykouká, tak poposkočila, přelétla na druhé, naše auto a ne a ne se od nás hnout. I když jsme nastartovali, stejně tvrdošíjně okupovala naši střechu. Chtěla jsem ji trošku pozlobit a zaklepala jsem nehty o střechu auta, byly zrovna pěkně třpytivé a vysloveně ji zaujaly, vůbec se nebála, tak jsem ji zkusila nalákat na ruku a pak to šlo samo. Vlezla si do mé kapuce, a že prý s námi zůstane. Na povel ¨straka hop¨mi skočila i na koleno, byla to sranda. Takhle jsme tam blbli asi hodinku a už jsme se začali loučit, ale straka nějak loučení nechtěla pochopit.
A tak dostala na výběr, buď skočí do auta a pojede s námi, nebo straka sbohem, až někdy zase pojedeme kolem tak se stavíme. Jak byste řekli, že to dopadlo…, jo vážně, straka mi skočila na klín a frčela s námi domů. Po cestě buď spala na dece mezi sedačkami, nebo řídila s Davidem u něj na rameni nebo mu seděla na ruce, kterou měl položenou na řadící páce, jestli má řidičák, se nám zjistit nepodařilo, ale tvářila se, že má ovládání vozu plně pod kontrolou. Zajímavá cesta, to vám teda povím.
Doma jsme straku vyndali z auta a budete se smát, strašně se bála tmy, takže když ji Dáda přenášel na ruce domů, tak mu prostě ulétla za světlem. Několik minut jsme se snažili ji přilákat ze sousedova okapu, ale dělala, že nás nevidí. Už jsem se smířila s tím, že si nás prostě stopla, a využila jako bezplatné TAXI a pak si prostě chtěla jít po svých. Jaké bylo mé překvapení, když jsem druhý den šla s dcerkou na procházku, a ta uličnice si na mě prostě hvízdla, ze sousedova plotu. Nastal lov, jak z akčního filmu, kdo v mládí sledoval seriál Slavný lovec Pampalíni (snad to píši dobře), ví, o čem mluvím. Nakonec ji David jemně zabalil do trička a odnesl domu. Straka celou dobu nadávala a klovala ho do palce, některé nadávky, co použila, jsme ani neznali.
Pobyla u nás jednu noc, seznámila se s ostatními členy domácnosti a všem dávala jasně najevo, kdo tady bude od teď pánem. Pokusili jsme se ji zavřít na spaní do luxusní klece na štěňata, ale když se pokusila přeštípat dráty, pochopili jsme, že svoboda pro ni bude cennější. Ráno mě šla vyprovodit do práce a asi tak týden až dva se flákala po naší vesnici. Fotky s ní má snad úplně každý, takhle ochočená straka se vážně jen tak nevidí. Kdyby se vám náhodou někdy připletla pod nohy, pozdravujte ji a vyřiďte, že ji přejeme, ať v životě potkává jen dobré lidi.......
Katka