Napsal a propůjčil - Petr Šourek - CHS Jizerský les
2. Když si štěně přineseme domů – aneb čuvač patří především ke svému páníčkovi a jak čuvačí štěně vychovávat
V poslední době jsem se setkal s několika případy, kdy si majitelé odrostlých čuvačích štěňat (8-14 měsíců) nedovedli vysvětlit problematické chování svého psa. Nakonec se vždy ukázalo, že problém byl v nešikovném nebo nevhodném chování nových majitelů ke svému štěněti již od doby, kdy si štěně přivezli od chovatele. Většina nových majitelů čuvačů se na příchod štěňátka do rodiny vybaví dobře materiálně – pořídí si věci pro pejska, koupí mu boudu, vybudují kotec, koupí mu pelíšek, vyhlídnou si dobrého veterináře. To vše je v pořádku. Je však nutné též vědět, jak se ke štěněti od jeho příchodu chovat, jak ho vychovávat, aby z něho vyrostl sebevědomý ale ovladatelný jedinec, který bude dobře fungovat v „rodinné smečce“. Pod pojmem „dobré fungování v rodinné smečce“ rozumím, že jednak čuvač bude spokojeně žít v rodině a jednak rodina bude spokojená se svým psem.
Základní informace by měl novým majitelům poskytnout chovatel, od kterého si štěňátko přivezou. Z mé zkušenosti je zřejmé, že se tak ne vždy stane.
Příchod štěněte k novému majiteli je okamžik, kdy v jeho životě nastává obrovská změna. Odchází od mámy a sourozenců. Přichází do zcela nového prostředí a musí se včlenit do nové smečky (navázat se na ni). Právě v tomto momentě je vhodné začít s jeho výchovou - naučit ho pravidlům, která chceme, aby dodržovalo. Zcela nezbytnou podmínkou úspěšné výchovy je co možná nejčastější fyzický kontakt nového majitele se štěnětem, co možná největší množství času, který nový majitel štěněti věnuje.
Pro čuvače je přirozené žít ve smečce, nechce být sám (dosud byl trvale se svou mámou a sourozenci, případně s chovatelem a jeho rodinou). Štěňátku – po příchodu do nové rodiny - bude smečkou právě jeho nová rodina, která mu musí dát možnost poznat ji, stát se její součástí a navázat se na ni.
Původním posláním čuvače bylo – jednoduše řečeno – hlídat stádo a usedlost před šelmami a zloději. Bača, který chtěl, aby z čuvačího štěněte vyrostl hlídač stáda, ho ve stáří 4-6 měsíců dal k ovcím do ohrady a omezil kontakty se štěnětem na nezbytné minimum - chodil ho do ohrady k ovcím krmit, nebral ho domů a nechával ho celou dobu se stádem. Štěně se v průběhu doby na stádo navázalo – stalo se součástí stáda. Své stádo neopouštělo, kam šlo stádo, šel i čuvač. Poznalo a naučilo se respektovat zvyky a hierarchii mezi ovcemi ve stádě, naučilo se poslouchat vedoucí ovci, našlo si své místo ve stádě, které se stalo jeho smečkou. Když vyrostlo, bránilo svou smečku proti šelmám či zlodějům. Byla to jeho smečka, ve které měl své místo, znal její pravidla. Prostě do ní patřil, byl její součástí, vzal ji za svou. A svou smečku měl rád, byl jí věrný, chodil s ní a ochraňoval ji.
Většina čuvačů má stále tento instinkt navázání se na smečku alespoň trochu ve svém podvědomí. Toho by měl nový majitel čuvačího štěněte využít a snažit se o to, aby se štěně do své nové smečky, kterou mu bude jeho rodina, začlenilo, poznalo ji a naučilo se respektovat její hierarchii a pravidla, našlo si v ní své místo, vzalo ji za svou, mělo ji rádo a v dospělosti ji hlídalo a chránilo.
Jako bača umožnil štěněti trávit maximum času s jeho novou smečkou (stádem ovcí) a navázat se na ni, musí i nový majitel čuvače umožnit štěněti trávit s rodinou co nejvíce času a navázat se na ni. Chodíme se štěnětem ven, hrajeme si s ním, nebo alespoň necháme štěně z bezprostřední blízkosti pasivně pozorovat dění ve smečce – třeba tak, že štěně leží na svém místě, odkud má přehled, a může rodinu pozorovat nebo spát. Štěně patří ke své smečce a ke svému páníčkovi. To je třeba mít stále na mysli.
Je zcela nevhodné oddělit štěně od smečky tím, že ho na celý den vykážeme do kotce nebo na zahradu (s tím, ať si tam kouká zvyknout a domů nenosí špínu na packách – ono úplně stačí, že v kotci nebo na zahradě štěně v noci spí a tráví dobu, kdy je rodina v práci či ve škole) a věnujeme se mu pouze půl hodiny denně na procházce. Zamezíme tak kontaktu se smečkou a znemožníme štěněti se do ní začlenit a navázat se na ni. Nemůže vzniknout správný vztah mezi čuvačím miminkem a jeho novou smečkou, štěně ji nevezme za svou a nepochopí, že jeho páníček je vůdcem smečky, a o problémy v budoucnu je postaráno.
Je jedno, zda se rozhodneme trávit se štěnětem čas venku na zahradě nebo v bytě. Proto, aby si štěně ke svému pánovi vůbec mohlo utvořit nějaký vztah, je nutné, aby strávilo v jeho blízkosti maximum času. Není rozhodující kde a jak, rozhodující je maximum času.
Druhou nutností pro správné začlenění štěněte do smečky je jeho výchova a učení pravidlům a hierarchii jeho nové smečky. Princip výchovy a po té i učení štěněte je jednoduchý – štěně udělá něco správně, hezky ho pochválíme, dáme mu pamlsek. Udělá něco špatně – pokáráme ho, křikneme na něj „fuj“. Tím mu ukazujeme, co je dobře a co špatně. Seznamujeme ho tak s novými pravidly, která musí dodržovat. Když na štěně mluvíme, vnímá nejdříve tón našeho hlasu. Pokud štěně chválíme, tón hlasu by měl být příjemný a hezký. Pokud ho káráme, pak hlubším hlasem, úsečně a rozzlobeně. Štěněti to umožní rychle poznat, zda provedlo něco dobře či špatně. Jsme pro něho „dobře čitelní“a dobře nám rozumí. Musíme být hodně příjemní při chválení a hodně rozzlobení při kárání, aby byl kontrast mezi pochvalou a pokáráním na první pohled viditelný.
Asi první, co by štěně mělo zvládnout, je venčení. Pokud se vyčurá v bytě, ošklivě ho okřikneme „fuj“ a přistrčíme mu čumák k loužičce, aby časem mohlo pochopit, čeho se to fuj vlastně týká. Ideální je, když ho přistihneme přímo při dělání loužičky. Okřikneme ho fuj, vezmeme ho ven, a když se vyčurá venku (kde chceme, aby se venčilo), radostně a moc přehnaně ho pochválíme. Po určité době – pokud jsme při kárání a chválení dobře čitelní – pochopí, co po něm chceme.
A jak tedy čuvačí štěně vlastně cvičíme? První cvik, který by mělo zvládnout, je přijít na zavolání. Na štěňátko voláme jménem a lákáme ho k sobě kouskem pamlsku, který dostane, když přijde. Voláme jen jednou, maximálně dvakrát, případně si dřepneme a roztáhneme ruce, abychom nepůsobili tak velkým dojmem. Tím, že na štěňátko voláme jménem, a když přiběhne, tak ho odměníme, jej nejen vychováváme, ale i cvičíme. Učíme jej přivolání. Je velmi důležité odměnit je pokaždé, když přijde. Nemusí to být vždy jen pamlsek, i velká pochvala, mazlení či hra je odměnou.
Pokud štěně na naše volání nereaguje, dojdeme si pro něj, připneme ho na vodítko a přivedeme si ho na místo, kam jsme chtěli, aby přišlo. Tam ho pochválíme, jako kdyby tam štěně samo přišlo.
Systematicky stejně postupujeme i při jiných cvikách – sedni, lehni, atd. (podrobně je nácvik cviků sedni, lehni a řady dalších popsán v kapitole "Čuvač ve sportovní kynologii").
Velmi důležitá je důslednost. Pokud nějaký povel štěněti dáme, musíme důsledně vyžadovat, aby ho štěně provedlo. Pokud vidíme, že nelze trvat na tom, aby štěně povel provedlo, povel raději vůbec nevydáváme. Pokud by si štěně zvyklo na to, že není vždy nutné na povel reagovat, bude si dělat, co chce, a nebude povely respektovat.
Snažíme se o to, aby celé cvičení bylo zakončeno něčím pro štěně příjemným – pamlsek, hra atd. Pro štěně tak bude výcvik atraktivnější, pokud si navykne, že to na konci je vždy něco příjemného, na co se bude těšit.
Tím, že štěně reaguje na naše příkazy a plní je, učí se uznávat vůdčí roli svého pána – vidí v něm vůdce smečky a učí se mu podřizovat (akceptuje svého pána jako výše postaveného v hierarchii smečky). Podřízení pánovi je velmi důležitý fakt, protože v dospělosti váží pes-čuvač přes 40 kg a pokud podvědomě není pánovi podřízen a neuznává ho jako vůdce, bývá s ním těžké pořízení. Přijatelným opakovaným výcvikem naučíme čuvače podřizovat se pánovi a plnit jeho příkazy. Ono totiž splnění příkazu mívá 2 stránky – jednak čuvač musí umět ho splnit a jednak ho musí být ochoten splnit. Pokud jsou obě stránky v souladu – čuvač umí a čuvač chce – pak vše funguje.