Letní výcvikový tábor 2009

Datum konání: 4. 7. až 11. 7. 2009

Místo konání: v areálu Brněnka v Herolticích u Tišnova
Počet zúčastněných dvounožců: 37 dospělých a 5 dětí
Počet zúčastněných čtyřnožců: 10 psů a 13 fen
Počet zúčastněných čtyřnohých miminek: 2 psi a 4 fenky

Letošní tábor se konal v Herolticích u Tišnova, kemp byl vybrán, protože nám umožnil práci s pejsky bez toho, abychom obtěžovali ostatní prázdninové návštěvníky. Tento ročník byl tak trošku víc než jiný. Počet zúčastněných se dramaticky zvýšil a to z loňských 15 účastníků na letošních 42, pejsků se letos zúčastnilo 29 oproti loňským 11. Ukočírovat takovou smečku byla docela fuška.

Hned na začátku bych chtěla moc a moc poděkovat všem, kteří se na tom, abychom si ten týden užili, podíleli. Díky!!!

Od prvního dne, kdy jsme začali s výcvikem, se kompletně zhroutila celá režie naučená z předchozích ročníků. Bylo nutno zcela přebudovat jak způsob výcviku, tak i přístup k většímu počtu lidí. To co jsme dříve hravě zvládli za několik desítek minut, se začalo protahovat na hodiny a výcvik byl často tak dlouhý, že hlavně pro cvičitele nezbýval čas na chvilku odpočinku. Když už jsem pomalu začala ztrácet hlavu, zrodila se spásná myšlenka.

Zlomovým bodem se stal obyčejný nástup, jako na vojně (ne že bych to zažila, ale chlapi říkali…). Najednou vše fungovalo, jak mělo, každý věděl, kam má jít, co má dělat a proč to má dělat. Ale vezmeme to pěkně popořádku:

Schéma každého dne bylo prakticky stejné, jen první dny se muselo přihlédnout k velkému horku, takže se čas výcviku posouval k večeru.

V 7.00 byl nástup na stopy, nebo poslušnost, to znamená budíček kolem šesté ranní, což bylo pro některé nováčky (popravdě řečeno i pro některé staré matadory) dost náročné…protřít ospalky, vyvenčit, připravit pamlsky – prostě tak, aby nám pejsánci vůbec fungovali. Takhle nám začínalo každé ráno.

Na snídani v 9.00 jsme přišli už zdravě hladoví a vydatná strava nám přišla k chuti.

Po snídani a obligátní kávičce se v 10.00 začínalo pracovat se štěňátky. Pro ně to byl výcvik formou hry a věřím, že se bavili i páníčkové. Pokroky u všech byly vidět každý den.

V 10.30 přišli na řadu dospěláci. Při skupinové poslušnosti někteří psovodi zjistili, že provést vpravo v bok a vlevo v bok nebo nedej bože čelem vzad a ještě s pejskem u nohy může být docela oříšek. A tak pod pohrůžkou pořadového cvičení bez psů, to za chvilku zvládali všichni a už to pejskům nekazili.

Ve 12.30 byl oběd – teda Evička vaří jako moje babička, rozhodně jsem nezhubla – řekla bych, ba naopak….

Ve 13.30 socializace – cvičení při kterém se snažíme naučit pejsky procházet v těsné blízkosti okolo sebe bez toho, aby si vysvětlovali kdo je větší sekáč. Tento způsob výcviku byl i pro mě nový, moc se mi líbilo, jak pejskům v tak velké skupině cvičení svědčí. Každý další den bylo vidět pokroky, otázkou zůstává, zda to bylo naším příkladným vedením a přibývajícími schopnostmi psovodů, nebo tím, že už toho pejsci měli plné zuby.

Volné odpoledne trávil každý podle svého, ale většina čerpala nové síly, buď v bazénu, nebo spánkem. Odpočinek byl potřeba pro všechny. Naši miláčci toho měli většinou také dost a jejich aktivita se omezila na to, že občas dokázali otevřít i jedno oko, nebo slabě zavrtěli špičkou ocásku. Jen štěňátka by snad vydržela v přátelských potyčkách 24 hodin denně.

V 17.00 jsme se soustředili na skupinky, které se připravovaly na zkoušky, což byl vrchol tohoto tábora. První oficiální zkoušky!

Cvičení probíhalo ve skupinkách i jednotlivě, pokroky dělali všichni každý den. Při tom jsme nezapomínali ani na miminka, kterým se vždy někdo věnoval. Ve zbylém čase jsme se učili hlídat předměty, to byla odměna pro pejsky – vážně je to moc baví.

V 19.00 večeře – není co dodat, byly jsme rádi, že na obranách se nám figuranti vůbec hýbali.

20.00 obrana psovoda s košíkem, nebo kousání na figuranta v ringo obleku – ještě větší legrace než hlídání předmětu. Zvláště pro ty, kteří na sobě nemuseli těžký „obrněný“ oblek vláčet.

Večery a noci už trávil každý podle svého. Vesměs se začínalo u sklenky vína, nebo půllitru piva a společnost se postupně trousila do pelíšků oddat se zaslouženému spánku. Ti nejodvážnější pak pomáhali místní nálevnu zamykat a většinou ještě pro jistotu chvíli drželi hlídku, kterou spojovali s konzumací vlastních zdrojů. S drobnými obměnami jsme takto trávili každý den.

V pondělí odpoledne jsme hledali ztracené osoby na přilehlé louce. Najít ztracenou dušičku a dostat za to odměnu a ještě se při tom vyblbnout s páníčkem, bývá pro většinu pejsků odměna. Pro většinu páníčků pak úprk přes oraniště a vyhýbání se kopřivám. Hledání jsme bohužel dělali jen jednou – díky neporozumění místních chatařů, kteří pro naši malou bílou smečku neměli moc pochopení.

Ve středu byl volný den – den věnovaný odpočinku, nebo třeba houbaření – ta smaženice byla Tomášku úžasná (no jasně, já jsem zase vzduch pozn. redakce), apod. V cukrárně nám bylo také fajn – že jo holky! Jiní spinkali nebo jeli na výlet. Každý podle svého gusta.

Středeční večer byl věnován společnému táboráku. Samozřejmě, jak ke správnému táboru patří, bylo připraveno takové menší překvapení. Noční stezka odvahy – bojovka. Bojovka s čuvačím kvízem a pořádným strašidlem. Hodnotila se odvaha – všechny děti – Davídek a Dášenka Koblasovi, Verunka Jakubcová a Míša Šourková, nejkrásnější výkřik – Alča Kramářová, správné odpovědi a také nejromantičtější zážitek (výherce si přál zůstat inkognito). Všichni výherci byli sladce odměněni. Pokud vás čuvačí kvíz zajímá, najdete ho v hlavním menu.

Pátek byl zkouškový den. Den plný napětí, očekávání, nervozity… Dopadlo to nad očekávání dobře. Pan rozhodčí Ing. Luděk Novák se na nás moc těšil a bylo to na něm moc vidět. Byl prostě skvělý. Po pár slovech přivítání z nás pomalu opadala nervozita, která se zas rychle vrátila při nástupu na zkoušku. Pejsci to brali s čuvačím nadhledem. Z 12 zúčastněných 9 splnilo = přímo oslnivý úspěch!

Všem, kteří splnili, moc gratuluji a ostatním – za rok to zopakujem!

Odpoledne bylo věnováno hrám – hlídání předmětu a večer pak končil bujarými oslavami. Snad si na nás chataři, kterým se nelíbilo naše cvičení na „jejich“ loukách, i po letech s láskou vzpomenou.

V sobotu už jen zabalit, uklidit a po báječném obědě vyrážíme na cestu k domovům. Jako každý rok, troška smutku z loučení, který ale rychle přechází v plánování dalších společných akcí.

Jsem unavená, ale spokojená, že i přes počáteční nezdary jsme to prostě zvládli.

Poděkování patří všem a hlavně výcvikářům Katce Brtníkové, Petře Konečné a Petrovi Šourkovi, bez kterých by to nešlo (poděkování patří i bezejmenným hrdinům, kteří to nemají lehké se svými partnerkami pozn. redakce). MOC DÍKY VŠEM!!!

Katka